Prachovské skály 8.5.2008

  Do Prachovských skal jsem jela společně s tehdejším přítelem Honzou. Na parkovišti jsme si dali u stánku hot-dog a potom vyrazili k bráně, zaplatili vstup a poté si užívali krásu přírody. Bylo už pozdě odpoledne, když jsme se do Prachovských skal dostali, ale neodradilo nás to vybrat si jednu z turistických stezek a její cestu si projít... Široko daleko jsme byli sami, nikde žádná civilizace, jen skály, ptáci a my dva. Bylo to romantické a škoda jen, že nebylo více času, abychom si skály mohli projít. Já jsem tu nebyla poprvé, v létě 2005 jsem v Českém ráji trávila dovolenou se svojí kamarádkou Verčou a Prachovským skalám jsme tenkrát věnovali celý jeden den - i když zradilo nás špatné počasí a déšť, takže úplně ideální výlet to tenkrát nebyl.

    Lezli jsme s Honzou po skalách hodiny a minuty, ale později zjistili, že se pohybujeme více do středu skal a přitom s blížícím se večerem jsme se spíše chtěli dostat k východu, neboť padne-li tma a my zůstaneme ve skalách, nebude to zrovna nejlepší závěr dne. Navíc celý den svítilo slunce, rozbolela nás hlava, měli jsme žízeň a naše láhve byly prázdné, zmocnila se nás panika a snažili se co nejdříve najít cestu ven. Další rozcestník naštěstí ukazoval nejbližší cestu k východu, ale informace o tom, že cesta bude dlouhá ještě kilometr a půl, se mi zrovna nezamlouval. Ale nedalo se nic dělat a cestu jsme museli ujít bez přísunu tekutin a s bolavou hlavou..

    Když jsme se dostali k východu a posléze na parkoviště, hned jak jsme vyjeli, tak jsme hledali nejbližší benzínku, abychom doplnili naše zásoby vody a naše těla nestrádala...